Feuilleton.
Epištoly k strejčkovi Týneckému.
Slyším, že jste strýčenku! první mou epištolu se zalíbením přijal a si ji dokonale k srdci vzal. Sic by mne to, upřímného vašeho synovce, jako ďás mrzelo a naposledy pukl bych zlostí, kdybych mluvě do větru ničímž nepřispěl k užitečnému obveselení vašemu. Co se mne týče, nevím proč, nemám mnoho radosti. A podivná, tento špatný můj rozmar datuje se od vašich hodů! Neboť srdečně vyznati se musím, že jsem se předně od vás s tuze těžkým loučil srdcem a pak za druhé ta hrozně nebezpečná cesta v tom příhoně! Ta mně na srdci leží jako — můra. Hned husí mám kůži, ja k mile si na to zpomenu. Mám za to, že obec vaše nebude čekati, až si tam někdo zláme vaz, aby to potom teprv zpravila. Jak mile to hotovo bude, pište mi, abych to mohl Novinami ohlásiť[1] Ano Novinami! Toť výborný prostředek proti nerozumu jak pána tak i sprosťáka. Čtává-li pán dobré Noviny, n. p. „Moravana“ atd. přichází k rozumu, jehož častokráte v zaslepenosti nebo nadutosti své byl ztratil. Sprosťák ale nabývá rozumu, jehož nikdy ještě nebyl měl. Pročež předrahý strejčku! dovolte mi otázku: „jaké pak u vás čtávají sousedé Noviny“? Tak cosi vím se upamatovati že mi kdosi u vás u přítomnosti mladších sousedův do ucha šeptal: „Sedlákovi patří prý otka a cep, nikoliv pak Noviny.“ — Já pak řku jemu ale ne do ucha, nýbrž v tvář: „Toť strýče, velikánský cop !!“ Neboť dobré Noviny máji právě tutéž cenu, ja k o dobrá kniha, a dobrá kniha nehodí-li se snad pro rolníka? Či snad má-li on věčně věkův hlupákem zůstati? Aj, toť by to výborně vyhlíželo s tou proslulou samosprávou, čili bych vám to milý strýčku učeně pověděl, s tou autonomií obcí, kdyby pozůstávati měly ze samých údů v beraním kožichu! Beran toliko dívá se ustavičně dolu k zemi; co ale jest vůkol a nad ním, toho si málo všímá. Pročež zlatý můj strýčku! že vy pilným jste čtenářem Novin, nezanedbávaje při tom svého hospodářství, to předobře vím , ale o to vás prosím posílaje vám spolu sladkou hubičku, byste také svoje spolusousedy k tomu měl. Tak n. p. drží se u vás hromada — br! kdo dobrý pomoz! držte mne, padám do mdlob ! Ach hromado, hromádko obecná! Já bych ti dal, kdybych tak starostou byl! To bývá strýčenku rozumu při těch hromadách! Kolik hlav, tolik smyslů, kolik děr, tolik syslů. Každý chce být půdmistrem a naposledy není — žádného. — Tedy drží se u vás milý strýčku, hromada. Přednese se, poví se, čehož třeba; dá se na to odpověď, odmluva, moudrá, hloupá; pak se něco uzavře pro blaho obce a hromada vzala za své. Teď, je-li to v hospodě a nestalo-li se to už dříve, dají si hromadníci naliť, dýmka se zapálí a jak o ve městských kavárnách beranice posadí se na hlavu. Spustí se známou notou. V hospodářství nic nového, vše při starém a musí to býti také dobré velmi, an to už od praotce pochází. Tedy hospodářství málo dává látky ku společné rozmluvě. A o světě mluvit, o světových, vlastenských událostech, o nových závodech v říši a o nových vynálezech a zákonech, toť můj milý strýčku! nejsou-li to špaňhelské věci pro hromadníky? Vždyť až posud vyhlíželo to u našeho venkovana totiž v hlavě jeho, a na mnoze i v srdci jak o před stvořením světa. Tedy kolem takých věcí nemůže se též jejich rozprávka točiti. Pro bůh tedy, strýčku! o čem rozmlouvají? — O vy staroušku! dobře víte, ale nechcete mi pověděť. Buďsi; mohu se ale dovtípiti, že to: „klepy, klepy, klep !“ Hle strýčenku, jak krásná se vám tuto podává příležitost, něco sousedům z Novin přečísti. „Pozor!“ řekněte zvučným hlasem, „slyšte zde něco chytrého, co se vás, vaší obce, vaší vlasti týká.“ — A měchem muselby jistě každý udeřen býti, kdoby v planých a urážlivých řečech svého zalíbení nalezaje nenaklonil raději sluchu svého ku čtení dobrých článků. Je neděle a svátek, a podivno! slyším strýčku, že u vás hospoda a smradlavá palírna bývá bratrami z mokré čtvrti nacvekovaná! Moráci jsou jinde a morčata učí se od nich hudrovat. A co? Snad Noviny čísti anebo počestnou se vzdělávati rozmluvou? Ano počestnou!! Není-li to věčná škoda drahého času? A ta mravní zkáza! Ach strýčenku můj! kýžby našinci majíce už plný před sebou korbel a faju v hubě také měli v rukou Noviny anebo jinou dobrou knihu! Hej! strýčku Týnecký! zpoměl jsem si, máte u vás anebo ve vaší fárnosti někde „čtenářský spolek ?“ — Co je to? tážete se snad, je to šiška a uzené maso? je to pálenka anebo bečka piva? Ach milý strýčku! vy jste přece jen kuliferda! Vy mne chcete jen dopalovať a notně škádliť. Nechť však to snesu! „Čtenářský spolek“ je u vás „pijácký spolek!“ Kulturník anebo nějaký u vás němec řeklby : „buršovský houf.“
Tu to máte, neměl jste ze mne šaška dělat! — Než nechmež žertů, doba je vážná a dnové jsou zlí. Slyším, aspoň tak mi povídali sousedé u vás na hodech, že se snad ve vaší obci anebo v některé jiné, zarazí „čtenářský spolek“
- ↑ Juž se to zpravuje. Red.
